Má něco společného násada od smetáku a školní plavání?

Školní plavání = noční můra. Vzpomínáte na vaše školní plavání? Jaké to bylo? Vzpomínáte na TYČKU? A co teprve ty smradlavé korky? Chodili jste tam rádi? Já tedy zrovna ne.

Měla jsem předem vždy husí kůži a vůbec se mi tam nechtělo. Byla to čistá hrůza. A nejhorší ze všeho byla první lekce. Po příchodu nás uvítaly odporné plechové skříňky, mokrá podlaha… takže jste nevěděli, jestli je na toaletě mokro nebo načůráno.

Všudypřítomný smrad chlóru, divný, těžký vzduch. Kolikrát se stalo, že jsme si museli nechat věci na lavičce a nemohli je dát do skříněk – už byly plné. Po plavání jsme našli naše věci různě poházené po podlaze.

To všechno se ještě dalo zvládnout…

Ovšem u bazénu to teprve začalo

Rozdělování do skupin. Museli jsme být zticha a čekat, až se ozve naše jméno, potom před celou třídou skočit do bazénu a ukázat, co umíme. Instruktoři a učitelé stáli na břehu a koukali na nás, celá třída koukala na zkoušeného. A potom byl vyřknut ortel: „Jednička, dvojka, trojka … šestka.“

Hlavní trenér měl v ruce tyčku, a když se někdo bál a plaval ke kraji, tou tyčkou ho odstrčil. Jak já jsem se bála! Víte co? Já vždy plavat uměla, vlastně nikdy jsem nebyla v horší skupině než první nebo druhé, ale přesto jsem do plavání chodívala nerada, s odporem a potlačovaným strachem. Chudáci děti, které plavat neuměly nebo se bály.

Při zkoušení jsem se vždy cítila velmi špatně:

  • Vadilo mi, jak na mě kouká celá škola.
  • Co když to neumím dost dobře?
  • Bála jsem se, že do mě strčí tou tyčkou.
  • Nechtěla jsem, aby se mi děti smály, že jsem trojka, čtyřka, sedmička…
  • Vadilo mi, jak na mě kouká celá škola.

Dnes už je to naštěstí jinak. Ale ta TYČKA, násada od smetáku, zůstala zakořeněna v mnohých dnešních dospělých, rodičích malých dětí. Slýchávám běžně od rodičů, kteří k nám vodí děti do plavání, otázky typu: Máte TYČKU? nebo Jaká je skupina? Prosím, nenuťte ho skákat. Prosím, on se nesmí potápět.

Když si s nešťastnými rodiči popovídám, vylézají na povrch dávné stresy ze školního plavání. Vzpomínají, jak byli vždy v sedmičce, celá třída se jim posmívala. Nebo že do nich jednou pan instruktor dloubnul tyčkou. Nebo když se chytli kraje, instruktorka jim šlápla na ruce. Nebo když se báli skočit, tak do nich někdo strčil… No hrůza!

Mám taky takovou zkušenost

Představte si holku, která má devět let. Miluje bazén a plavání, nejraději se potápí, protože to je fakt SUPER. A teď přijde na školní plavání a pan instruktor vidí, že holka umí. Tak jí nahází do vody puky a ona loví.

Hodí je i do té nejhlubší vody – dvoumetrové hloubky, ale jí to nejde, je to moc hluboko. Tak ten instruktor, ne aby vlezl do vody a pomohl jí, vezme tyčku a holku bez výstrahy přitlačí ke dnu. Umíte si představit tu paniku?

Od té doby jsem měla trochu strach. Ten se projevil jednou při zápočtech z plavání a podruhé při plavčických zkouškách. Měla jsem se potopit do čtyřmetrové hloubky pro panáka.

 

Jak se to dělá?

Potopíte se a plavete břichem po dně, potom přijde zlom do hloubky. Je tam tma, jste sami. Já navíc očekávala, že mě někdo přitlačí ke dnu. Zvedne se vám žaludek, buší vám srdce, tlačí vás uši. V té chvíli jsem vždy skončila. Být ten panák na dně živý, nepřežil by.

Naštěstí jsme měli pana učitele, který moc dobře věděl, jak učit lidi, dospělé i děti, novým dovednostem. A díky jemu a jeho podpoře – a také díky mé kamarádce Radce – jsem úkol zvládla. Vysvětlil mi, co mám dělat, a má kamarádka plavala vedle mě po celou dobu. Nijak mi nepomáhala, jenom tam byla. Zvládla jsem to. A když něco takového zvládnete jednou, tak pak už pokaždé.

A jak to chodí v plaveckých školách dnes?

Už si nikdo nedovolí, aby dítě nemělo svou vlastní skřínku. Šatny se pravidelně uklízí i při školním plavání. Nikde vaše dítě nešlápne do louže neurčitého původu. Pomůcky jsou krásné, voňavé a barevné.

Znám mnoho plaveckých škol, kde učí mí přátelé, a vím, že TYČKU by nikdy nevzali do rukou. Raději používáme žížalku (vodní nudli) – je příjemná, měkká, krásně barevná a nedá se s ní do nikoho strkat :-).

Používáme ji, abychom ji mohli dítěti podat, pokud je unavené a už nemůže dál. Když se dítě bojí, je naší povinností jít s ním do vody a pomoci mu překonat jeho obavy. Doufám, že je to tak už v celé naší republice.

Nikdo už si nedovolí na děti zvyšovat hlas nebo je nutit dělat něco, co si samy nepřejí. Neznamená to ale, že budou celou dobu sedět v dětském bazénku a hrát si s kačenkami. Chodí do plavání, aby se naučily plavat! Proto používáme naše přesvědčovací schopnosti.

Zkoušení dětí prováděno být musí. Jak jinak bychom se dozvěděli, co děti umí a co by se mohly doučit? Snažíme se zkoušet děti co nejšetrněji v malých skupinkách a udělat z toho trochu legraci. Vždy je jeden instruktor ve vodě. Kdo se bojí skákat, nemusí, kdo neumí, instruktor ho přidrží.

Do nikoho ničím nestrkáme. Instruktoři jsou ve vodě, a když má někdo obavy, podají mu ruku. Zkoušet se prostě musí, nepotřebujeme však, aby děti udělaly všechno, co jim řekneme. Úplně stačí, když předtím, než přijdou na řadu, pošeptají: „já se bojím!“.

Mimochodem, dobrý instruktor už při nástupu ví, co ho v té které třídě čeká. I v běžném životě poznáte rozdíl mezi „frajerem“ a člověkem, který má obavy. Je to vidět na postoji, pohledu dítěte, chůzi.

Jak tedy pomoci vašim dětem i vám rodičům, abyste byli klidní a neměli obavy z výuky plavání?

    • Před první lekcí si zajděte omrknout plaveckou školu, kam bude chodit vaše dítě.
    • Pokud usoudíte, že je v pořádku, snažte se důvěřovat instruktorům.
    • Prosím, nepište dětem omluvenky, raději se jděte na plavání podívat.
    • Připravte je na to, že první hodina může být trochu psychicky náročná.
    • Řekněte učitelce ve škole, že máte obavy.
    • Mluvte s dětmi o plavání, ptejte se, co se jim líbí a co ne.

Výuka plavání už dnes není žádný teror. Chápu a rozumím rodičům, kteří běhají po lékařích a chtějí omluvenky z tělocviku. Bohužel je to taková medvědí služba. Nemohu mluvit za všechny plavecké školy v celé zemi, ale věřím, že všichni instruktoři mají jediný cíl – naučit děti lásce k pohybu ve vodě.

Pokud vaše dítě neumí nebo se bojí plavat, nečekejte, až bude starší. Pokud budete čekat, bude to jen a jen horší. Mám mnoho klientů, dospěláků, které učím plavat. Většinou v nich přetrval stres ze školního plavání, a tak to raději nezkoušeli; dnes je jim to líto. Dávají své děti do plavání, aby nikdy nezažily pocity, které zažívali oni. Sami stále neumí plavat, nebo jen velmi špatně.

A potom přicházejí a tajně se ptají, není něco pro dospělé? Ano je. Ale připravte se na to, že naučit se plavat může trvat mnohem déle než u malých dětí. Prostě už to není legrace, už si nebudeme hrát a vše zkoušet pomalu a hrou. Ale zvládneme to.

Plavat se opravdu může naučit každý. Čím dříve, tím menší bubáci nás potkají.

Proto prosím podporujte své děti. Nepište omluvenky a přijďte se jednou za čas podívat na jejich výuku plavání. Uvidíte, jaké dělají pokroky a jak jsou dobré.

Choďte s nimi často do bazénu a jen si s nimi hrajte. Pokud sami neumíte dobře plavat, choďte jen tam, kde dosáhnete, a hrajte si a dovádějte s vašimi dětmi. Od nejútlejšího věku cákejte a bublejte do vody – klidně brčkem do čaje, to baví všechny děti (ale už si nejsem jistá, jestli i maminky :-)). Neodrazujte je, nestrašte je zbytečně.

Na závěr bych ráda doplnila, že v České republice máme jeden z nejpropracovanějších systémů výuky plavání, jsme v tom dobří :-). Výuka plavání v cizině není na takové úrovni jako u nás. A hlavně ji děti nemají zdarma! Plně toho využijte. Až budou dospělí a budou se chtít naučit plavat, bude je to stát mnoho peněz.

Má nejstarší dcera studuje jazykové gymnázium a často k nám jezdí děti z jiných zemí na výměnné pobyty. Byly u nás dvě Francouzky, vzali jsme je do aquaparku a hádejte – neuměly plavat. Tak nějak se pohybovaly kupředu, ale co chvíli se musely postavit. Ptala jsem se jich, jak je to možné? Bylo mi vysvětleno, že u nich se moc plavat nechodí, mají plavání jeden rok a tím to končí.

Letos u nás byly dvě dívky, jedna z Jakarty a druhá z Číny. Aby měly bohatší program, vzali jsme je do aquaparku – a ony stále jen stály a chodily ve vodě, nešly si zaplavat. Ptala jsem se proč? Vždyť Indonésie je u moře a oceánu. Malia mi odpověděla, že to prostě nedělají. Moře je přece na zchlazení, ne na plavání. Pro mě to byla velmi zvláštní informace.

A Judy z Číny? Ta zase vykládala, že běžně stojí v bazénu, tak se to u nich dělá. Je jich tam tolik, že nikdo ani plavat nemůže, prostě stojí. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Buďme rádi, že u nás máme jiné možnosti a nebraňte se jich využívat. Budu ráda, když mi napíšete, jaké jste měli zážitky ze školního plavání. Bavilo vás, nebo jste se báli? A co tyčka, jak na vás působila?

Už 19 let žiju u vody, voda mě provází téměř na každém kroku. Specializuji se na výuku plavání od batolátek po seniory. Jsem autorkou eBooku Ve vodě jsem jako doma. Díky zkušenostem dokáži přistupovat ke svým zákazníkům s úctou a respektem. Zároveň však předávám radost a pohodu z plavání. U mě se prostě naučí plavat každý. Má práce je mou vášní, mí klienti jsou má rodina. Můj příběh si přečtěte tady >>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.