Ode zdi ke zdi

Pohyb po souši je pro každého zcela přirozený, ale pohybu ve vodě se musíme učit. Někdy se stává, že máme vrozenou schopnost vzpouzet se vodě, ignorovat její sílu, hustotu. Máme dojem, že abychom se pohybovali kupředu, musíme nutně nějak pohybovat rukama a nějak nohama.

Co takhle se uvolnit a jen tak být?

Vědomě se procházet vodou, pomalu si na ni lehnout, hrát si s ní. A přitom se učit plavat.

Plavání je dovednost, kterou nikdy nezapomeneme. Plavat můžeme v sedmdesáti lépe než dvacetiletý mladík. Pokud se naučíme plavat správnou technikou, nemusí vadit ani nadváha a vždy můžeme být lepší a rychlejší než kterýkoliv hubeňour.

Dobrý plavec, který si správně osvojil základy, bývá ve vodě vždy lepší než ten, který sice plave, ale tak nějak máchá rukama a sotva se pohybuje vpřed. Je to jako v jakémkoliv jiném sportu – správně provedený pohyb je tisíckrát efektivnější než pohyb provedený špatně.

Proto při plavání nezáleží na velikosti a sportovní síle dané osoby. Stačí jen plavat uvolněně s citem pro vodu a sledovat své tělo, jak reaguje, a co se mu líbí.

Jak se to naučíme?

Hodinami odplavaných bazénů. Dřinou ode zdi ke zdi. Nebo také můžeme použít naši mysl a trénovat soustředěně a cíleně. Přirovnejte si plavání třeba k Tai chi. (Teď jsem s ním začala a velmi mi připomíná způsob, jakým učím plavání.)


Věnujeme se každé dovednosti pomalu, sledujeme, jak se zlepšujeme, nespěcháme, každý pohyb se snažíme dělat vědomě. Vnímáme, v jaké poloze ležíme ve vodě, jak se cítíme, když ponoříme obličej. Máme se rádi, nikam se nehoníme.

Plavání na rozdíl od sportů na souši nám dává možnost vzepřít se věku a stále se zdokonalovat, třeba i v sedmdesáti.

Mnoho lidí vodu jen tak promáchne. Někdy mám dojem, že my dospělí jsme při pohybu ve vodě zcela přirozeně nemotorní. Při plavání je třeba vodu lehce pohladit a přitom využít její odpor a náš odraz nohou nebo páku rukou.

Vypadá to velmi jednoduše, a přesto je to pro mnoho lidí nepochopitelný úkol. Vždyť dělají vše, co jim říkám a ukazuji, a stále stojí na místě. To je přesně ono. Dělají přesně, co říkám, v křeči a bez uvolnění. Tak moc se snaží, až se jim to nedaří. S plaváním je to stejné jako s tancem nebo jógou. Stokrát zopakovaný cvik se stává dokonalým.

Proto v plaveckých klubech plavou ode zdi ke zdi a stále dokola. Na rozplavbu 20 až 40 bazénů. Běžný smrtelník, který by měl potom začít trénovat samotný styl, by se na to vykašlal.

Taky mám takovou zkušenost. Při studiu jsme měli povinné zápočty z tělocviku – gymnastika, atletika, plavání a další sporty. Gymnastika byla pro mne utrpením, atletika taky, ale na plavání jsem se těšila. To mě vždycky bavilo a byla jsem si jistá, že tam mi to konečně půjde a možná i lépe než ostatním.

Přišli jsme k bazénu a měli jsme se rozplavat. Prsa, kraul, znak – každý styl 20 bazénů. Po této rozplavbě jsme dostali destičku mezi kolena a dalších 40 minut jsme museli plavat kraulové ruce. Byl to obyčejný teror. Všichni do jednoho jsme se pozvraceli.

Boj o život

Miluju plavání, nenávidím dril. Drilem se dá naučit plavat cokoli. Jen nevím, jestli člověk, který trénuje drilem, není potom v křeči a nenaučí se pouze uhrabat tempa, aby přežil. Ovšem nenachází radost a vášeň z pohybu ve vodě. Přitom plavání je nádherný pohyb, plný uvolnění.

Proč by to nemohlo být tak, abychom při tréninku plavání odpočívali?

Proč bychom si nemohli při plavání vypnout hlavu a jen se tak povalovat ve vodě, posouvat svým tempem dopředu a přitom odpočívat, protáhnout všechny svaly těla, zpevnit postavu, otužovat se a dělat něco i pro své zdraví?

Proč bychom měli jít do bazénu s tím, že budeme hrabat ode zdi ke zdi a až napočítáme 30, 40, 50 bazénů máme splněno a můžeme jít domů? Proč bychom se měli sedřít? Jen proto, aby z nás byli lepší plavci?

Já to mám úplně jinak.

Bazény nikdy nepočítám, tempo nikdy cíleně nezrychluji. Jdu do bazénu, chvíli jen tak koukám po lidech, hladím vodu, párkrát se potopím, rozhlédnu se pod hladinou. A potom začnu plavat, většinou si styl vyberu až těsně před odrazem. Nikdy nikam nespěchám, jen tak pohodově si dýchám do vody, odpočívám, ruce něco dělají, nohy taky něco dělají – a je mi dobře.

Jednou ročně, si nechám změřit čas při soutěži Plave celé město. Vůbec mě to nebaví, ale je to podpora sportu pro všechny. Tato akce je zaštítěna Českým olympijským výborem. V tento den mají všichni lidé vstup do bazénu zdarma, pod podmínkou, že uplavou 100 metrů jakýmkoliv stylem a nechají si změřit čas.

Byla by velká ostuda, kdybych si nenechala změřit čas na stovku :-). Ale přesto se nikdy nepřetrhnu, odplavu si svých sto metrů a jdu. Na druhou stranu je to taková zpětná vazba, jestli se zlepšuji nebo zhoršuji.

Tady jsme zpátky u techniky a citu pro vodu

Před několika lety jsem trénovala, ať si neutrhnu na plavání měst ostudu, a zaplavala jsem tak, jak jsem zaplavala. Žádná sláva to nebyla. Proč? Nechala jsem se strhnout tempem mého muže, který plaval v dráze vedle mě. Logicky se nemůžu rovnat s dvoumetrovým chlapem. Po dvou bazénech mi začaly docházet síly. Doplavala jsem, ale srdce mi bušilo až v uších.

Po porodu Teodorky jsem opět vyrazila na Plavání měst, tentokrát však s tím, že jsem vůbec netrénovala, a tak to odplavu jen tak pro pořádek. Měla jsem mnohem lepší čas, než po tehdejším velkém trénování.

Vykašlala jsem se na celé soutěžení a jen jsem si plavání užívala. Dokonce mi paní, která mi měřila čas, řekla, že vypadám jako bych odpočívala, a přesto jsem všem uplavala. Tenkrát se změnil můj názor na výuku plavání.

To je moje rada – uvolněnost a pohoda

Při výuce dospělých se mi daří jim vysvětlit, kam mířím a proč chci, aby byli uvolnění. Při výuce dětí občas narážím na nespokojenost rodičů. Nechápou, že si např. celou první lekci hrajeme a běháme ve vodě, padáme do ní a podobně. I to je způsob výuky, při kterém děti zcela spontánně pochytí plavecké dovednosti, a přitom to vypadá, že vůbec nedávají pozor.

Až budou umět základ, můžeme začít plavat ode zdi ke zdi. Ale musí je to bavit. Mnoho dětí přestane bavit plavání, protože plavou jen tam a zase zpátky. A to ony přece dělat nechtěly, když se hlásily do plavání! Chtěly skákat, hrát si, potápět se! Tak proč by výuka plavání nemohla být pohodová a zábavná?

Jak to máte vy? Baví vás plavat ode zdi ke zdi a honit se za čárou na dně bazénu? Nebo byste raději bazény nepočítali a přišli domů po plavání zcela uvolnění a spokojení?

Už 18 let žiju u vody, voda mě provází téměř na každém kroku. Specializuji se na výuku plavání od batolátek po seniory. Jsem autorkou eBooku Ve vodě jsem jako doma. Díky zkušenostem dokáži přistupovat ke svým zákazníkům s úctou a respektem. Zároveň však předávám radost a pohodu z plavání. U mě se prostě naučí plavat každý. Má práce je mou vášní, mí klienti jsou má rodina. Můj příběh si přečtěte tady >>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů