Kdo je Tereza

Už 18 let žiju u vody, voda mě provází téměř na každém kroku. Specializuji se na výuku plavání od batolátek po seniory.

Díky mým zkušenostem dokáži přistupovat ke svým zákazníkům s úctou a respektem. Zároveň však předávám radost a pohodu z plavání. U mně se prostě naučí plavat každý.  Má práce je mou vášní,  mí klienti jsou má rodina.

 

Jsem máma tří dětí a majitelka plavecké školy Hastrmánek Kravaře.

V mé plavecké škole Hastrmánek učíme plavat celé rodiny – od čerstvě narozených miminek až po jejich babičky. Co se týče vztahu k vodě a plavání, vím o svých zákaznících téměř vše. A já jim dávám radost
z pohybu ve vodě a nová přátelství, která nacházejí v kurzech a na našich pobytech pro rodiny s dětmi. Má práce mě baví a naplňuje.

 

Neučím lidi pouze plavat, učím je, jak si pobyt ve vodě užívat. Přesvědčuji je, že vše se dá naučit s úsměvem a pohodou, že nic není problém. A I když každý máme ten svůj strach a obavy z některých úkolů, společně je překonáme. Vždyť plavání je tak krásný
a přirozený pohyb! Je zdravé, je vhodné pro každého a v neposlední řadě nám tato dovednost může zachránit život.

Proč právě plavání? 

 

Vždy jsem to však takto necítila. 

 

K plavání jsem se dostala oklikou. Jako dítě mě učil plavat táta. Pamatuji si, jak jsme jezdili v létě k Váhu a tam jsme si s rodiči hráli ve vodě. Dovolenou jsme trávili na Lipně, kde táta každý večer sedl do člunu a já se sourozenci jsme plavali přes nejužší část na druhou stranu přehrady. Plavání jsem milovala.

Potom přišla škola. Chodila jsem na základku, která měla svůj vlastní bazén. Místo tělocviku jsme každé ráno plavali s paní učitelkou, plavání mě moc bavilo.

Potom přišlo povinné školní plavání, byla jsem v prvním družstvu, bylo mi asi devět let
a trenér nás učil s TYČKOU L. Chodil podél kraje a strkal do nás, hodně křičel a neměl nás rád. Ze školního plavání se mi začal zvedat žaludek.

První a poslední závody

Bylo mi devět, plavala jsem a vypadalo to, že ty holky vedle mě snadno porazím. Trenér a ostatní děti stáli na kraji a řvali na mě, ať přidám. Vylezla jsem z vody v polovině závodu a vymyslela si, že jsem dostala křeč do nohy.

Máma mě přihlásila do aquabel, tak moc jsem se těšila… Trenérka na nás stále jen hulákala. Po každém tréninku jsem měla tak vypláchnuté dutiny, že netrvalo dlouho
a začala jsem „chodit za plavání”. To se dělá tak, že jdete ke kamarádce, tam si namočíte hlavu a plavky, a potom jdete domů J.

Další schůzka s plaváním byla až na vysoké škole kvůli zápočtům z tělocviku. Všichni spolužáci se toho báli, já jsem byla v klidu. Byla jsem si jistá, že plavat umím. Jaké bylo mé překvapení, když další trenér spatřoval výuku ve řvaní, že jsme všichni nemožní. Dusil nás tak, že po každém tréninku většina z nás zvracela. Nenávidím plavání!!! Dostanu zápočet a v bazénu už mě nikdo neuvidí.

Přišlo těhotenství, čekala jsem na svou první dceru sedm měsíců v nemocnici. Abych si zkrátila nemocniční nudu, četla jsem časopisy. (V té době byl internet ještě v plenkách.) V jednom z nich jsem našla článek od Evy Kiedroňové o plavání kojenců. Nadchl mě. To budu s malou dělat! Líbilo se mi, jak psala o respektování psychomotorického vývoje.

Ihned po porodu jsem vyhledala kurzy plavání a čekala, až dcerce budou tři měsíce. Můj muž v té době trochu brblal: „Tolik peněz za takovou kravinu?! No, když se doma nudíš, tak si to zkus.“ Byla jsem nadšená, Adélka dělala neuvěřitelné pokroky, za měsíc už se potápěla. Cvičila jsem s ní každý den, byla můj svět. A pak přišla nabídka udělat si kurz instruktora. Doma si ťukali na čelo, tolik peněz za nějaký kurz?

Zaplatila jsem si ho a s ročním dítětem začala vstávat za tmy, převážela malou k babičce a jezdila do kurzu. Tam se zrodila myšlenka vybudovat si své vlastní centrum. Našla jsem vhodný bazén v bohumínské nemocnici, a protože jsem nic neuměla, požádala jsem mou tehdejší šéfku o pomoc s tím, že budu u ní stále zaměstnaná. Naučila jsem se vše – od hygienických norem po propagaci.

V mém prvním kurzu bylo celkem 15 dětí. Většinou mých kamarádů. Nikdo jiný mi nevěřil. Plavání kojenců v té době nebylo vůbec známé. Časem však přibývali další a další. A přišlo druhé těhotenství. Opět rizikové. Skončila jsem.

Návrat k plavání.

 

Po porodu jsem chtěla přinést pár korun do rodinného rozpočtu. Prodávala jsem dětské potřeby u nás ve městě. Chodily tam maminky a říkaly: my už čekáme druhé a stále vzpomínáme, jaké to plavání s vámi bylo skvělé. Řekla jsem to doma a můj muž reagoval: „Tak to udělej.“ „Vždyť nemáme peníze. Kde na to vezmu?“ Na druhý den přinesl můj muž 30 tisíc, které mu půjčil kolega z práce.

Vyřídila jsem si živnostenský list, a začala znovu vše od začátku. Už s jistotou, že vím, co dělám. V prvním kurzu jsem měla 35 dětí. Pomalu se vše rozjíždělo. Peníze kolegovi jsem vrátila do měsíce. Práce mně bavila, přidala jsem další den plavání a mým životem se stal bazének.

Plavecká škola

V té době se začal stavět v Bohumíně bazén. Když už byla díra v zemi, šla jsem na nové ředitelství budoucího bazénu a požádala je o práci. Za rok a půl se ozvali, dostala jsem nabídku plavčíka. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a nakonec se rozhodla, že s dvěma malými dětmi nechci chodit každý den do práce, ještě k tomu za tak málo peněz.

 Přišla jsem to oznámit panu řediteli. V té době už tam fungovala plavecká škola. Povídali jsme si s spolu a sledovali výuku. Bylo to stejné jak v mém dětství – tyčky, kravál, řvaní po dětech. Nikde žádná zábava, pohoda, o úsměvu se nedalo ani uvažovat.

 

Zeptala jsem se, zda se to nedá dělat jinak. Ředitel se zeptal: „Vy to umíte lépe?” Sebejistě jsem odpověděla, že ano. A tak jsem dostala nabídku k práci. Do tří měsíců zřídím plaveckou školu pro město, seženu zákazníky, instruktory a budu to dělat jinak.

Následující tři měsíce jsem doma pravidelně brečela nebo se vztekala, že to nejde. Nic neumím. Nevím jak na to. Jediné, co vím, je, že chci, aby děti plavání bavilo. Náš první kurz začal se 120 dětmi ze základní školy. Nikdo jiný mi nevěřil. Jen má rodina a pan ředitel, který mi občas dával pěkné kapky, jelikož jsem si neuměla říci o peníze.
A utrácela příliš mnoho

Do pěti let se ustálil tým, měli jsme 1500 zákazníků ročně. A já začala narážet na omezení zaměstnaneckého poměru. Chtěla jsem přidat kroužky pro děti i dospělé, aqua aerobic. Nic nešlo. Zkostnatělost systému mě neskutečně brzdila.

Odešla jsem a přihlásila se do výběrového řízení na nájem aquaparku Kravaře. Se svým projektem jsem vyhrála!

 

Začala éra Hastrmánka, první kurz tvořilo 80 batolecích „plaváčků“, 40 dětí do kroužků a 1500 školních dětí. Rozjeli jsme se ve velkém. Jezdila jsem autem tam a zpátky, učila děti, plavala s miminky, dělala všechnu administrativu na koleni, moje máma mi vedla účetnictví. Zapomínala jsem na své děti. Pracovala jsem a pracovala.

„Moře mi bylo po kolena“, dokážu všechno. Bezhlavě jsem se vrhla do šíleného podnikatelského plánu, ten ztroskotal na mé důvěře v lidi. Pět let jsem se soudila
a pracovala jen na to, ať můžu zaplatit všechny dluhy, které jsem svým nerozvážným jednáním nadělala. Bylo to nejhorší období mého podnikání. Zároveň však velmi poučné a jsem za něj vděčná.

 

Hastrmánek přežil toto období naprosto bez újmy. A já se rozhodla mít třetí dítě.

Teodora (boží dar) změnila celý můj život a pohled na podnikání.

 

 Ano, chci stále vydělávat peníze, bez nich nejde žít. Ale hlavně chci, aby mí „plaváčci“ byli má rodina. Své zkušenosti chci předávat dál, chci, aby se nikdo vody nebál, chci, aby se všichni učili plavat nenásilně, v pohodě a s radostí.

Blog

 

Na mém blogu čekám na všechny vaše otázky, na které ráda odpovím. Pokud nebudu znát odpověď, zeptám se za vás svých kolegů a kamarádů z jiných plaveckých škol, o kterých vím, že jsou kvalitní. A věřte, že žádná otázka není hloupá. Hloupé je nezeptat se.

 

Připravuji pro vás on-line video kurzy výuky plavání, které budou rozděleny do různých kategorií.