Máte doma sígra?

Jak na sígra 🙂

Mám doma tři holky, a možná právě proto zbožňuju ty drzé a divoké kluky. Když mám možnost, vybírám si do plavací skupinky ty „zlobílky“. Je s nimi zábava a já si výuku plavání užívám.

Nedávno mi jeden tatínek od nás z plavání kojenců řekl, že má rozkošná dcerka s blonďatými vlásky je pěkný sígr. To byla pochvala. Všechny mé děti jsou sígři, a právě proto zvládám ty divoké kluky „levou zadní“.

Sama jsem byla stejná a mám pro ně pochopení. Tak pokud máte doma podobné kvítko, napíšu vám tady, jak to dělám já, když chci, aby mě děti poslouchaly. A věřte, že u bazénu se poslouchat musí.

Ve své praxi jsem měla pouze jednou problém zvládnout divoké děti. A na svou obhajobu bych ráda napsala, že ty děti nebyly vůbec standardní děti, jak je známe my, obyčejní rodiče. Existují totiž opravdoví sígři, kteří, až dospějí, budou nebezpeční. Ale o tom není tento článek.

Tento článek je o běžných divokých dětech, které mají lehké výchovné problémy v kroužcích nebo ve škole, někdy i doma.

V první řadě je velmi důležité nezapomenout na to, jací jste byli vy, když jste byli malí. Nepřikrášlujte si to. Většina z nás někdy něco provedla. Já jsem byla trochu extrém, a taky jsem vyrostla. Pro vaši představu – zlomená noha, nos, podpálený sklep, to vše do druhé třídy, potom už ze mě rostla spořádaná holčička:-).

Můj muž házel z balkónu vajíčka. Paní sousedka byla tak chytrá, že mu nešla vynadat hned, jakmile ji zasáhl. Počkala dva dny a přišla, až když byli všichni doma. A taky lyžoval po trávě na nových lyžích. Dlouho nevydržely.

Můj synovec např. měl průšvih ve škole. Vymyslel lidské domino. Všechny děti ze třídy postavil jako dominové kostky a potom do prvního z nich strčil. Prorazily zeď do vedlejší třídy. Dostal dvojku z chování. Je to už dávno, a já pořád nechápu proč.

Přece nebylo jeho chybou, že byli ve třídě bez učitele a že ho všechny děti poslechly. Sestra zaplatila novou sádrokartonovou zeď. Synovec dostal dvojku z chování. U nás doma to nikdo neřešil. Jen si tak občas říkám, co udělal špatně? Podle mě vůbec nic.

Možná se mnou nebudete souhlasit. Já jsem byla takto vychovaná. A své děti vedu stejně. Dost často mě však mrzí, když vidím, jak se rodiče snaží své děti vychovávat pod tlakem učitelů a okolí.

Kde je psáno, že učitel nebo trenér má vždy pravdu? On s vaším dítětem žije? On ví, jaké máte vztahy v rodině? Čím právě procházíte? Jakou má praxi? Vystudoval školu a možná doma ani své děti nemá. Teorie je krásná věc. Ale život je trochu jiný.

Proto vždy, když mi rodiče přivedou nějakého divocha na plavání a už mi předem oznamují (Před tím dítětem!), že je takový a makový, říkám jim: nechte to na nás, my sami poznáme, jaký je.

Nezapomínejte, že slova jsou mocná. A proto nikdy před svými dětmi neříkejte: on je zlobík, on nikdy neposlouchá. Vždyť si to přivoláváte!

Až bude později vaše dítě stát před rozhodnutím, zda může či nemůže udělat průšvih, řekne si: „Vždyť si to o mně stejně naši myslí!“ A je vymalováno.

Doma mám dvě puberťačky a jedno mimino, můj muž má k tomu navíc dospělého kluka, kterého jsem zažila v pubertě. A musím říct, že puberta vše prověří.

Jak to tedy dělám u bazénu, že mě děti rády poslechnout?

Když si vyberu (protože já už si vybírám) skupinku na plavání, kde jsou samí divočáci, většinou začnu přísně. Představím se jim. Nemám ráda u bazénu paní učitelkování. Takže jim řeknu, že jsem Tereza a můžou mi tykat, ale budeme dodržovat pravidla. Ta pravidla jim vyjmenuji a potom se zeptám, jestli mi rozumí a jestli se mnou souhlasí.

Většinou mi vše odkývou a do deseti minut je první průšvih. V takovém případě si děti „vytáhnu“ z vody a znovu jim vše zopakuji. Vysvětlím jim, že pokud si chceme užít hodně zábavy, naučit se dobře plavat a třeba i salto, tak ta pravidla nemůžeme porušovat, protože jsou pro jejich bezpečí. A to už mi rozumí úplně všichni.

Pokud náhodou ne, při dalším průšvihu musí opět z vody a jen se zeptám: „ Proč jsem to udělala?“ To už to dojde i těm nejnatvrdlejším.

Představte si, že bych u bazénu neudržela disciplínu. Co by se asi mohlo stát, kdyby ze mě děti měly „dobrý den“. Úrazy by byly na denním pořádku. A co bych je byla schopná naučit? Vůbec nic. Hráli bychom hry? Nikdy.

Jednou si mi jeden tatínek stěžoval, že stále děláme nástupy jako za komunismu. Zkuste se zamyslet nad tím, jak děti srovnat bez nástupu a vysvětlit jim třeba hru nebo soutěž. Pokud máte nápad, budu za něj ráda.

U nás to děláme tak, že pokud chci s dětmi začít jakoukoliv změnu, zastavíme se, sejdeme se v kroužku, kde jim vysvětlím co a jak, a jdeme na to. Pravidlo při mluvení s dětmi: snížíme se na jejich velikost. Lépe vás vnímají a více vám věří.

Na konci hodiny se v kroužku společným pokřikem rozloučíme. Děti mají velmi rády režim
a systém, u zlobílků to platí dvojnásob.

Je taky třeba si uvědomit, že děti, které zlobí, mají svůj názor a bývají velmi bystré. Pokud vás přichytí při nějaké nepravosti, nebo dokonce při lži, máte to u nich na doživotí spočítané. Musí vám věřit, a to ve všem. Musí cítit, že je máte rádi a že jste tady pro ně.

Taky musí vědět, že máte smysl pro humor. Což v praxi znamená, že pokud vymyslí lumpárnu, při níž vám cukají koutky u pusy, nehaňte je. Řekněte jim, že je to sice vtipné, ale tady to dělat nemůžeme.

Pokud máte nápad, udělejte něco jiného, vymyslete hru či jinou divočinu, která je nadchne. Já třeba vymýšlím šílené příběhy nebo po nich chci, ať mi ukáží, jak by četli v bazénu fiktivní knížku.

Nebo se jdeme vyřvat pod vodu a to je pro ně nej… . Mé kolegyně s dětmi tančí ve vodě, hrají na Zmrzlíka, nebo cukr – káva – limonáda, nebo vrtuli – dvě tempa kraul a dvě tempa znak. To zničí i toho nejdivočejšího kluka.

Nebo třeba „cochcando“, to znamená plavte si, jak chcete, ale musíte u toho vypadat jako delfín. Když děti nemají dostatečnou představivost, dáme jim pomůcku a ukaž, co jsi s ní ještě neplaval. Často přijdeme na „nové výukové metody“ nebo hru.

Naše práce je o tom, že jsme pořád dětmi, děláme šaškárny, předvádíme se a blbneme. Někdy je to pro dospělého s běžnými starostmi náročný úkol.

Pokud chcete, aby vás váš sígr poslouchal, musíte to udělat tak, že vás chce poslechnout. Že si vaše dítko uvědomuje, jak moc ho milujete, a že je s vámi legrace, že se ho vždy zastanete, že jste jeho velký zkušenější kamarád. Ale odtud potud. Pravidla nikdy neporušujeme!

Pokud dítě překračuje stanovené hranice častěji, vezmu si ho stranou a promluvíme si. Pokud se mu něco povede, vyzvednu novou dovednost nebo pěkné chování před všemi a několikrát ho pochválím.

Tato férovost mi vždy pomohla zvládnout i ty největší divočáky.

Někdy mě však mrzí, když s dětmi trochu bojujeme při výuce plavání. V tom případě, když je přivedu později k rodičům, většinou jim říkám: „Váš Karlík dnes trochu zlobil“. Z mé strany je to informace pro rodiče, že hru na konci výuky nehrál z těch a těch důvodů. Už to samotné je trest, natož když to řeknu rodičům. Chci, aby rodiče věděli, proč se neúčastnil závěrečné hry. A tím to pro mě končí a mělo by to skončit i pro dítě a jeho rodiče.

Bohužel reakce některých rodičů bývá taková, že už jim příště nic neřeknu. Začnou ho „peskovat“ přede mnou a ostatními rodiči, vymýšlet tresty. Nebo tvrdí, že on vždy a všude zlobí. To mi vždy dojde, proč ten kluk zlobí, a takovým rodičům už později neříkám nic. Proč ho trestat dvakrát, nebo možná i vícekrát, za nějakou prkotinu.

Třídní učitelka mé dcery například nebyla schopná pochopit, proč nedostala má dcera trest, když přinesla napomenutí třídního učitele. Já jsem s ní v té třídě nebyla, trest už dostala. Takový je můj osobní názor. V devítce teď skončila s pochvalou třídního učitele a dvojkou z chování. Tato kombinace mi přijde směšná a falešná.

Mějte své děti tak rádi, jak jen můžete, nikdo jiný to za vás neudělá. Udělejte vše, aby vám mohly věřit, smát se s vámi a milovat vás.

A pokud máte pocit, že vaše děti jsou nezvladatelné, nebo vám to někdo říká, vyměňte prostředí, kam je dáváte, a nezapomeňte – jsou to vaše děti, nikoli paní učitelky nebo trenéra.

 

K vychovávání dětí mám ještě krátkou poznámku. Nevychovávejte vaše děti, nechte je žít, sledujte je, mějte je rádi a učte se od nich. Sami se snažte jít příkladem, když se vám něco nepovede, klidně to přiznejte. Nikdo není dokonalý. Tak proč se někdy snažíme o dokonalost našich dětí?

Co jste provedli vy?

Pokud jste schopni si vzpomenout na vaše průšvihy a usmát se, máte vyhráno.

Budu ráda, když mi napíšete vaše průšvihy, ať se taky můžu pobavit nad vaší kreativitou.

 

Už 18 let žiju u vody, voda mě provází téměř na každém kroku. Specializuji se na výuku plavání od batolátek po seniory. Jsem autorkou eBooku Ve vodě jsem jako doma. Díky zkušenostem dokáži přistupovat ke svým zákazníkům s úctou a respektem. Zároveň však předávám radost a pohodu z plavání. U mě se prostě naučí plavat každý. Má práce je mou vášní, mí klienti jsou má rodina. Můj příběh si přečtěte tady >>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.