Kdo se bojí nesmí do lesa!

Náš pan učitel na základce vždycky, když byl na nás naštvaný říkal: „Že já jsem nešel na to nádraží!“ Po revoluci nás začal učit angličtinu, chodit do fitka a stal se z něho úplně jiný člověk.

Jak to mám já?

Jako student střední školy jsem byla často za školou. Strašně mě nebavilo chodit do školy. Úplně mě to nudilo, nezajímalo.  A ne, nenudila mě škola jako taková.  Já, když šla za školu, tak jsem byla doma a učila se v posteli. Načteno jsem měla víc, než všichni mí kamarádi.  Jen mě nebavilo chodit do té školy.

Po maturitě, jsem schválně pokazila všechny přijímací zkoušky na VŠ, protože jsem chtěla do ciziny. Bylo to tak.  Jestli tenhle článek bude číst můj táta, tak jo. Byl to plán. Nedostat se na VŠ a jít do Anglie.  Naši mě pak nutili hledat si celé prázdniny práci.  Já si ji našla, ale nevzala ji. Protože plán byl jasný.

V září mi konečně rodiče s těžkým srdcem dovolili odjet. Odjela jsem do týdne. Žila jsem u černošské muslimské rodiny a bylo mi u nich moc dobře. Hned první týdny jsem sice dostávala pořádnou čočku. Nebyla to sranda. Po osmi letech angličtiny jsem zvládla pouze YES a NO.  Rozuměla jsem všechno, ale nebyla jsem schopná vydat ani hlásku. To znáte všichni, kdo jste prošli porevoluční angličtinou.

Obrovská pasivní slovní zásoba a neuvěřitelný strach. Co když to řeknu blbě?

Za měsíc mi to už bylo jedno a na Vánoce jsem už mluvila plynule. Začátky, ale nebyly vůbec jednoduché. Bylo to strašné, brečela jsem. Maminka a tatínek daleko. A já byla hodně rozmazlená. Doma jsem měla všechno, nejpěknější oblečení, klídek, pohodu.  A nejednou bylo každému jedno, co si myslím, jak se cítím a ještě očekávali, že budu pracovat. UFF. A já byla ještě dítě.

Po návratu domů do Čech jsem potkala jednoho pána. Doma jsem řekla, že jsem přijela na prázdniny a že už mám v Londýně novou práci za spoustu peněz. Když jsem přijela do Londýna poprvé, dostávala jsem 35 liber kapesné. Teď jsem se měla vrátit za 160 liber týdně. Hádejte, vrátila jsem se?

Rodičům jsem řekla, že pokud se nedostanu na VŠ, vrátím se. Šprtala jsem jako blázen, protože jsem potkala toho pána 😊. Jo, toho pána jsem si vzala. Do Anglie jsem se vrátila až se třemi dětmi na dovolenou.

Proč se vdáváš tak brzo?

Chodila jsem na VŠ. V druháku se vdávala. Proč?  Protože chci. Všichni mí kamarádi si mysleli, že jsem se pomátla na rozumu a moc nemuseli mého muže. Jeho kamarádi zase nemuseli mě. Byla jsem hodně divná. Pořád jsem četla, nosila zapletené vlasy do copánků. Kouřila jednu za druhou a oblékala se jako pankáč, občas jako Madonna. Podle nálady.

Najednou jsem byla těhotná. Logické vyústění manželství, že jo? Jenže já ještě chodila do školy. Jak to všechno zvládneš? Co budeš dělat? No co, budu mít dítě. Sedm měsíců jsem strávila v nemocnici na udržování těhotenství, bylo to těžké.

Na druhou stranu já tam měla dost času a vymyslela plán. Adélka bude plavat.  Hned po narození.

Doma se to hodně řešilo, proč ji chceš někam vozit a plavat s ní, máš být doma na zadku a starat se o dítě a ne ho vozit od čerta k ďáblu. Za pár měsíců už se na mě i kamarádi dívali jako na exota, vždyť ta malá má půl roku a ty chceš jezdit do školy a dělat si kurz? To nezvládneš.

Dala jsem to. Když měla Adélka rok, založila jsem první plavání dětí v Bohumíně. V bohumínské nemocnici, bylo to super. Úžasný bazén s polohovatelným dnem. Dodnes o něm sním. Tam se dalo dělat věcí! Jezdila jsem s Adélkou v kočárku i v dešti a roznášela letáky. Chodila po městě a každou maminku s kočárkem jsem oslovila, ať přijde na plavání. Byla jsem jako blázen. Moc jsem chtěla aby to všechno klaplo. Aby ke mně chodili děti na plavání a aby byly spokojené.

V té době už i mé okolí začalo věřit, že nejsem magor. Když ke mně chodí tolik cizích lidí.

Já všechny opět velice brzy vyvedla z omylu, a opět jsem byla ten exot.  V Bohumíně vykopali díru do země. Já hned začala běhat za všemi možnými lidmi a zjišťovat na koho se obrátit, kdo o čem rozhoduje. Až jsem našla toho správného člověka a řekla mu, že v té díře v zemi chci plavat s malými dětmi.

Dohodli jsem se. Pak jsem opět otěhotněla, tak plán šel na pár měsíců k ledu. Později mi v místě po té díře nabídli práci plavčíka. To teda nebylo nic pro mě.

Seděla jsem v kavárně už postaveného aquacentra s panem ředitelem a koukali na plaveckou výuku dětí základních škol. Byla docela strašidelná. Tak jsem jen tak plácla, ta výuka se mi nelíbí, to přece musí jít i jinak. Pan ředitel se na mě otočil a řečnicky prohodil: „Vy to umíte jinak?“

Já hned suverénně, že ANO. No tak to zas byla blbost, proč jsem to říkala? Neumím …. . Pomóóóc. Dostala jsem návrh do tří měsíců zřídit plaveckou školu a sehnat školy. Následující tři měsíce jsem doma uklízela, vařila, kojila, brečela a mezitím si doplňovala vzdělání a zakládala plaveckou školu. Magor, já vím. Můj muž nás dobře živil. Ale já jsem si nemohla pomoct.

Plavecká škola se povedla, školy k nám jezdily rády a já měla nádhernou výplatu, pružnou pracovní dobu. Zdálo by se, že nic na světě mi nemůže chybět. Ale to není nic pro mě. Po nějaké době to byla pro mě nuda, obyčejná rutina. Kdo jste byl někdy zaměstnán víte, že v zaměstnání se docela těžko prosazují inovace. Proto jsem jednou v lednu dala výpověď. To se celé mé okolí vzbouřilo. Co jako budeš dělat? Ty peníze vám budou chybět! Mysli na děti! No ty kráso. Chvílemi jsem pochybovala.

Akorát k překvapení všech jsem už v březnu měla rozeběhnutou plaveckou školu Hastrmánek a několik zaměstnanců. Byl to neuvěřitelný risk, ale vyšel.

Potom jsem dostala další šílený nápad, pronajmout si hospodu s koupalištěm a sportovišti. Všichni přátelé nám říkali, jaký je to super nápad. Tak to byla pěkná blbost, přátelé. Vydrželi jsme s mužem dva roky a téměř jsme se rozešli, na děti neměli čas. Nakonec se ještě pět let soudili s jedním obecním úřadem. Soudit se s někým, kdo výlohy platí ze státního není žádná sranda. Z hlediska principu jsem však nemohla jinak, než se soudit a všechny své peníze sypat do právníků. Protože jsem byla přesvědčená o své pravdě. Naštěstí. Do dneška bych se sebou nemohla vejít do dveří, kdybych to vzdala.

Teď konečně nastal klidný život. Soud skončil, podnikání fungovalo docela bez problémů, pořídili jsme si Teodorku. Naši velkou radost a štěstí. Stejně jako velké holky i ona náš život zlepšila a udělala krásnějším.

Díky Hastrmánku jsem taky poznala mnoho úžasných lidí, kteří můj život obohatili. Spoustu bezvadných rodičů s dětmi. Taky lidé, kteří patřili nebo patří do mého týmu Hastrmánka jsou skvělí. Za ty roky jsme zažili mnoho nádherných společných chvil.  Hastrmánek je prostě má velká rodina.

A já si opět vymyslela plán. Vše, co dělám přenesu do on-line světa. Už to bude dva roky, co každý den se svému on-line podnikání věnuji a zároveň chodím do práce a dělám ty maminkovské věci. Z on-line podnikání mám hodně peněz. Asi tak mínus 5 korun na hodinu. No a co? Dělám to každý den, každou noc. Myslím na to, když jsem v práci s dětmi. Hádejte. Jaké jsou reakce mého okolí? Proč to jako děláš? Co z toho máš? Jsi normální? Ne, nejsem.

Na to už si všichni za ty roky, co mě znají, mohli zvyknout.

Tak já si tady doma píšu články, knížku, chystám on-line kurzy a jako bonus se právě teď rozhoduje o tom, jestli budeme ještě v prosinci vůbec moct pracovat na bazéně nebo už ne. A já s tím nemůžu nic udělat. Budoucí osud našeho bazénu je díky úředním tahanicím nejasný a nepředvídatelný. Nikdo neví co bude. Dost pravděpodobně ani samotní aktéři celého sporu.

  • Nevím, co bude.
  • Jak to bude.
  • Nevím, jestli dokončíme všechny kurzy.
  • Nevím vůbec nic.
  • Nevím ani to, kdy se dozvím, jak to bude.

Lidé mi telefonují a ptají se.

  • Kdy zavřou bazén?
  • Nekecej, že nic nevíš!
  • Ty to přece musí vědět!
  • Jak to bude?
  • A co budeš proboha dělat?

Představte si, že nevím. Nevím a pokud se bazén zavře a já přijdu o to, co jsem s láskou budovala mnoho let, budu smutná. Budu moc smutná, protože je to moje čtvrté dítě, které jsem celé vytvořila a je mojí součástí. Neumím si představit život bez Hastrmánka. Ale já prostě nic nevím. Tak pořád dělám, jako by se nechumelilo a pracuju stejně, jako každý jiný den. Akorát s tím rozdílem, že občas mám mokrou klávesnici od slz. Třeba právě teď. Ale co se dá dělat.

Chodím do práce, plavu s dětmi, píšu články, připravuji všechny on-line kurzy a napsala jsem knížku. A jestli vám to dává smysl, a chcete mě podpořit nejsnažší cesta je tady.

Co bude dál?

Uvidíme. Třeba půjdu taky na to nádraží a bude ze mě úplně jiný člověk. Ale teď se ještě nekončí. Nejhorší je smrt ze strachu.

Držte mi palce, ono to nějak dopadne.

A příště zase normální článek. Ještě jsme neprobrali všechna bazénová témata. A taky mám v šuplíku druhou část rozhovoru s Veronikou Hanzlíkovou o zdravém stravování. Tak sledujte a těšte se na každý nový krásný den.

Tereza Chlebusová Kandráčová
Už 19 let žiju u vody, voda mě provází téměř na každém kroku. Specializuji se na výuku plavání od batolátek po seniory. Jsem autorkou knihy Hrajeme si na plavání najdete ji tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.